Incredible India

 1.       Do Kajuraha jsme dorazili něco před sedmou a ihned po výstupu z vlaku se na nás nasypali hoteloví naháněči a taky rikšáci. Semkli jsme se a snažili se v průvodci vyčíst doporučení na dobré hotely. Vybrali jsme si hotel Surya (slunce), nenechali se zlákat nabídkami ostatních a domluvili si rikšu. Jelo nás všech pět jedním vozítkem, k tomu řidič a ještě k nám naskočil naháněč konkurenčního hotelu, že jako pokud se nám nebude líbit Surya, půjdeme s ním. Ve vybraném hotelu se nám ale líbilo, byl čistý, útulný a s pěknou zahrádkou. Dostali jsme i poměrně slušnou cenu. Dokonce tekla teplá voda (dvakrát jsem se sprchovala ve studené, než jsem zjistila, že se to musí nechat pět minut odtéct…)!!!

Chvilinku jsme se dospali a vyrazili do víru maloměsta. Hned po pár krocích mě odchytil jakýsi  mladý muž a já jsem mu automaticky odpovídala na všechno „ne“, protože jinak to v podstatě nejde…J Ale po chvíli z něj vypadlo, že nic neprodává, nic nechce a že se jmenuje Jay a byl v Praze. Dlouho hledal někoho z Prahy, s kým by si popovídal. Byla jsem k němu pořád trošku nedůvěřivá. Provedl nás po chrámech, které stojí stranou hlavního placeného areálu, ukázal nám tradiční život lidí ve vesničce a nakonec jsme skončili u něj doma. V podstatě druhý den v Indii a už sedíme u domorodců v „obýváku“, to asi moc lidí nezažije J Seběhla se celá rodina a všichni byli moc milí, usměvaví a pohostinní. Uvařili nám tradiční čaj a společně jsme  zpívali, poslouchali hru na tabla, a pak i společně tančili. Bylo to moc fajn a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací. Sestra Jaye mi dala naušničky. Je úžasné, že ti, co mají nejméně, rozdávají nejvíce… Byla jsem dojatá jejich přístupem, pokorou a soudržností celé rodiny.
Druhý den jsme vyrazili do placeného chrámového areálu, který na mě působil jako úplně jiný svět. Zelená tráva, všechno upravené, čisté, pravidelné chodníčky, žádná kráva, žádný pes, žádný žebrák, nikdo nic nechce, nenabízí… Oáza klidu. V parku je několik chrámů zasvěcených různým božstvům. V Evropě jsou známé hlavně pro tantrické motivy na vnějších zdech. Prohlídkou chrámů trávíme několik hodin a moc si to užíváme. Zapomněla jsem zmínit, že konečně svítí sluníčko a je příjemně teploučko, ne moc, tak akorát, abychom se pěkně nahřívali a nebylo nám vedro.  Dali jsme obídek na terase restaurace s výhledem na chrámy (cena s panoramatickou přirážkou J ) a pak jsme se sešli s Jayem. Provedl nás místním trhem, který se koná  jednou týdně. Prodává se tu hlavně zelenina a koření. Nemají tu ani stánky, všichni sedí na zemi a na plachtě před sebou mají vyskládané zboží. Jsme tam jediní cizinci… Pak jsme se šli projít za město na takové meditační místo, které si postavili jogíni, aby mohli v klidu meditovat. Vypadalo to jak takové malé hradby, v jejichž zdech bylo vybudováno 64 malých komůrek. V nich jsme taktéž zasedli do lotosu a snažili jsme se zacítit něco z atmosféry tohoto duchovně nabitého prostoru. Komůrky byly docela stísněné, Indové nějak všeobecně nezabírají moc místa J Z hradeb jsme pozorovali západ slunce a děti v okolí hrající kriket.
Třetí a poslední den v Kajurahu jsme dopoledne řešili přístup k internetu, abych mohla nahrát alespoň první část deníčku na webové stránky. V poledne jsme měli sraz s Jayem, který domluvil s kamarádem rikšákem  výlet na vodopády. Cestovali jsme všichni jedním vozítkem, takže nás bylo celkem sedm i s řidičem. Začínám si zvykat a přijde mi to zábavné. V Evropě neuvěřitelně plýtváme místem J Asfaltky tu jsou jen místy, většinou jsme se museli kodrcat po takových polničkách, sem tam pěkná díra…no, byli jsme naklepaní jak nedělní řízky. Cestou k vodopádům je možné vidět i volně žijící zvířátka, třeba pávy, vlky, hyena, něco jako jeleny a antilopy. Viděla jsem jen nožičky něčeho, asi to byla ta antilopa J U vodopádů nic moc, protože je v tomhle období málo vody. Ale pohled do skalnatého údolí byl krásný. Když tu bouří v období monzunů padající voda, musí to být úchvatné. Potom jsme popojeli dál po proudu řeky, abychom chvíli v klidu poseděli a měli možnost si sáhnout na indickou řeku. Dál jsme se kodrcali přes opravdu hodně šílené cesty. Řeka byla čistá, odvážila jsem se do ní vlézt po kolena a i tak mi to připadalo jako hrdinský výkon.  Cestou zpět jsme to chtěli vzít zkratkou, která byla klasicky delší, zato horší cesta. Projížděli jsme opuštěnými vesničkami skrz pole, občas nás cesta zavedla přímo někomu na dvůr. Všichni místní se na nás smáli, děti za námi utíkaly a křičely. Viděli jsme, jak si lidé kopou vládou dotovaný zavlažovací systém.  Takový autentický prožitek indického venkova.
Večer nám Jay ukázal ještě jeho pokojíček, kde přespává a studuje. Je stranou od rodiny, aby měl klid. Nemá moc peněz, proto mu na komůrku přispívá jeho kamarád. Nabídnul nám čaj, který nám přinesla malá roztomilá holčička s obrovskýma očima (děti tu vůbec mají extrémně velká a uhrančivá kukadla). Jay vytáhl staré harmonium po dědovi a zapěl nám tradiční milostné písně. Pak nás s kamarádem rikšákem odvezli a doprovodili na nádraží. Předali j sme si kontakty a nastalo srdceryvné loučení. Slíbili jsme mu pomoc s cestou do Čech, takže se určitě ještě uvidíme…